Avicenna

Avicenna – perský lékař, přírodovědec, historik a jeden z nejvýznamnějších představitelů východního islámu, žil v letech 980-1037. Již v útlém dětství mu jeho otec, královský výběrčí daní, zajistil schopného učitele, který ho učil zejména logice a metafyzice. K dalším oborům, včetně lékařství, si našel cestu jako samouk. Zajímala ho především antická díla, ze kterých získal výbornou znalost metafyziky. Sám psal o matematice, logice, metafyzice, medicíně, politice, islámské teologii, astronomii a lingvistice. Ve svých dílech často vycházel z kritiky Aristotelových prací. Studiu a psaní v mládí naprosto propadl a již v 18 letech měl pověst výborného lékaře.

Po smrti svého otce odjel na cesty, při kterých se živil jako lékař a správce. Zatímco sbíral zkušenosti ve světě, nepřestával psát a soustředil kolem sebe skupiny studentů, se kterými rád debatoval o filosofii a vědě. Na čas se usadil v Hamadánu jako královský lékař a vezír, právě tam napsal svá nejvýznamnější díla. Po smrti tamějšího vladaře měl být uvězněn, a tak odcestoval do Isfahánu, kde nějaký čas sloužil u dvora. Na sklonku života se však směl vrátit zpět do Hamadánu, kde kvůli podlomenému zdraví skonal.

Myšlenky významné pro psychologii

Přestože jeho díla byla stěžejní zejména pro medicínu a pro přírodní vědy, najdou se v nich i myšlenky významné pro psychologii. Byl ovlivněn aristotelismem a neoplatonismem, což je patrné zejména v jeho pojetí duše, kterou dělí na lidskou (individuální) a vesmírnou (duše všeho). Duše má dva zdroje své činnosti, a to vnější (získané smysly) a vnitřní (získané skrze soudnost, paměť a fantazii). Za nejvyšší stupeň duše považuje činný intelekt, který je jedinou její nesmrtelnou složkou.

Avicenna také pracoval na myšlence tzv. kompozitní imaginace, která podle něj umožňuje lidem i zvířatům poznat, čemu se vyhnout a k čemu přistoupit. U zvířat je tento proces čistě asociační (snaha vyhnout se bolesti a přiblížit se potěšení), u lidí je výsledkem kreativní kombinace společného nadsmyslu (smysl, který spojuje počitky z pěti základních smyslů) a retentivní imaginace, která dokáže trvaleji uchovat počitky smyslů. Díky tomuto mechanismu si dokážeme představit i ty věci, které ve světě neexistují.

Zajímavý je také jeho koncept lásky. Vnímá ji jako touhu po dokonalosti, která je vlastní veškerému stvořenému bytí. Dokonalostí je pak dobro proudící z “Nejvyššího bytí”, které mimo jiné nazývá také “Čirým dobrem”. Láska podle něj představuje příčinu existence každé stvořené entity.


arienn.cz