Společnost
Konfirmační zkreslení (Proč žijeme ve svých bublinách)
Termín konfirmační zkreslení je hojně využíván zejména v sociální psychologii a kognitivních vědách. Označuje přirozenou tendenci člověka upřednostňovat takové informace, interpretace či vzpomínky, které podporují jeho světonázor, a znevažovat ty, které jsou s jeho světonázorem naopak v rozporu. Přestože máme všichni pocit, že naše argumenty vycházejí z objektivních příkladů, dat a věrohodných zkušeností, v realitě je tomu většinou naopak: Protichůdná fakta bereme méně na vědomí a utvrzujeme se tak v našem zkresleném a zcela subjektivním názoru.
Využití virtuální reality v psychologii
Virtuální realita je bezpochyby jednou z nejzajímavějších technologických příležitostí moderní doby. V současnosti se využívá nejen v herním průmyslu, ale také například ve sportu, medicíně, vzdělávání či módě. Pozadu samozřejmě nezůstává ani psychologický výzkum, který prozatím spatřuje benefity a potenciál VR zejména v oblastech tréninku a rozvoje interpersonálních dovedností, klinické diagnostice a terapii.
Krize tradiční rodiny?
Poslední dobou se často mluví o „krizi tradiční rodiny“ a to zejména v souvislosti s výchovou dětí. Žijeme v době, kdy je velmi vysoká míra rozvodovosti, soudržnost rodiny je v ohrožení a není neobvyklé, že jsou děti vychovávány pouze jedním rodičem nebo střídavou péčí. Je to ale opravdu pouze fenomén moderní doby? Tento článek nabízí trochu jiný pohled na věc. „Tradiční rodina“ totiž může být jen idealistickým konstruktem, který ve většinové společnosti nikdy neexistoval.
Nechtěné děti trpí po celý život (psychologická studie)
Když matka opakovaně žádá o interrupci a z nějakého důvodu jí v tom není vyhověno, narodí se jí nechtěné dítě. Takové dítě ve své rodině není vítané a často je považováno za překážku a přítěž. I když rodiče svého potomka materiálně zabezpečují a plní všechny povinnosti s výchovou spojené, dítě citově strádá. Jak se liší nechtěné děti od chtěných, jak si oproti nim vedou a jaké nepříjemnosti jim přetrvají do dospělosti? Nejen na tyto otázky odpovídá studie známých českých autorů Dytrycha a Matějčka, kteří sledovali vývoj 220 dětí po dobu 35 let. Její výsledky možná nejsou až tak překvapující, ale jejich naprostá určitost a konkrétnost zcela jistě stojí za povšimnutí.
