Krize tradiční rodiny?

Poslední dobou se často mluví o „krizi tradiční rodiny“ a to zejména v souvislosti s výchovou dětí. Žijeme v době, kdy je velmi vysoká míra rozvodovosti, soudržnost rodiny je v ohrožení a není neobvyklé, že jsou děti vychovávány pouze jedním rodičem nebo střídavou péčí. Je to ale opravdu pouze fenomén moderní doby? Tento článek nabízí trochu jiný pohled na věc. „Tradiční rodina“ totiž může být jen idealistickým konstruktem, který ve většinové společnosti nikdy neexistoval.

Západní koncept rodiny, tedy ten evropský a z něj vycházející americký, má kořeny v Řecku, Římě a je výrazně ovlivněn také germánskými a keltskými kmeny. Pro všechny tyto kultury byla velmi důležitá nukleární rodina, manželství bývalo monogamní (přestože v mnoha případech nebylo právně zakotvené) a rozdíly ve velikostech domácností byly malé. Nikdy se nezpochybňovala důležitost pouta mezi matkou a dítětem a v úvahu se braly pokrevní svazky skrze oba rodiče.

Před nástupem křesťanství byl povolen rozvod a adopce. Děti mohly vyrůstat i v neúplné rodině, ze které jeden z jejich rodičů odešel nebo zemřel. Rodič samoživitel měl velkou míru nezávislosti a mohl se svým majetkem nakládat dle svého uvážení, což se odráželo i na různých způsobech výchovy. Děti se mohly narodit také do otroctví nebo zůstat zcela opuštěné, v některých kulturách se nechtěné děti zabíjely nebo „nechávaly před branami“. Typů rodin bylo mnoho a nejsou zcela nepodobné těm dnešním.

Situace se změnila, když křesťanství začalo nabývat na moci. Církev se pojila s mnoha zákazy a příkazy a rodina pro ni byla velkým tématem. Rozvody se zakázaly a lidé si  slibovali věrnost až do smrti. Opakované sňatky například po smrti svého partnera byly jen těžko dostupné a musely mít dobrý důvod (třeba pokud byly v rodině velmi malé děti).  Církev nabývala na majetku i moci díky starším majetným vdovám, které svá zbývající léta i finanční prostředky plně zasvětily Bohu. Lidé rodinu začínali chápat jako něco posvátného a nedotknutelného. Ze špatného manželství většinou nebylo úniku, čímž samozřejmě trpěly také děti. (Zde se můžeme zamýšlet nad tím, zda je menším zlem vyrůstat v rodině neúplné nebo úplné, ale nefunkční.) Díky křesťanství nabývala na významu hodnota lásky a sňatky se často uzavíraly i mezi odlišnými společenskými vrstvami, i když nejvyšší šlechta si svou privilegovanost obvykle chránila. Sňatek z lásky (přesnější je termín ze zamilovanosti) v kombinaci se zákazem předmanželského sexu často vedl k pozdějšímu hořkému zklamání. Zákaz rozvodu pak byl příčinou velké frustrace a nesouladu rodinných hodnot s praxí.

To, že křesťanství propagovalo rodinu úplnou a nukleární však neznamená, že ostatní typy rodin zcela vymizely. Jelikož byla daleko větší úmrtnost než dnes, děti někdy vyrůstaly jen s jedním rodičem. Rodilo se také velké množství nemanželských dětí a levobočků, kteří to v životě neměli zrovna jednoduché, protože v drtivé většině případů končili v sirotčincích. V majetnějších vrstvách děti navazovaly hlubší vztahy s chůvami a kojnými, než s vlastními rodiči. Rodinné vztahy byly stejně komplikované jako nyní, ale lidem chyběla informovanost, jak mohou své problémy řešit. Ve středověku nebyl průměrný sňatkový věk tak nízký, jak by se díky našim pohádkám mohlo zdát. Dospívající z chudších vrstev obvykle odcházeli na nějaký cizí statek, kde za mzdu pracovali a učili se vedení hospodářství. Teprve až získali dostatek peněz a zkušeností pro svůj vlastní rodinný život, vstupovali do manželství.

V období reformace přísná církevní pravidla ustoupila a lidé získali ve svém rodinném životě konečně o něco více volnosti. V počátcích industrializace sháněli práci v továrnách a manufakturách, opouštěli svá hospodářství a stěhovali se do měst. Mzdy pro obyčejné, nevzdělané dělníky byly nízké a aby se rodina uživila, museli pracovat všichni její členové včetně dětí. Jeden z rodičů často odešel za prací jinam (toto bylo časté hlavně v Americe), děti se někdy posílaly na výchovu do jiných, majetnějších rodin, aby získaly lepší vzdělání a postavení. „Tradičních rodin“, respektive jejich zidealizované podoby, jakou máme na mysli dnes, bylo málo.

Pokud v žádné etapě dějin lidstva nepřevažoval tento idealistický koncept tradičních rodin, o čem se tedy vlastně diskutuje? Zřejmě o současných problémech rodiny, které nahradily problémy dřívější. Jistá křehkost dnešních rodin se popřít nedá. V západních společnostech se hodně prosazuje individualita. Rodinné vztahy, zejména pak vstup do manželství, jsou stále více lidmi považovány za omezující. Jedinec starající se o rodinu v některých věcech musí ustoupit a hledat kompromisy, pokud je však sám vychováván extrémně liberálně, je to pro něj téměř nesplnitelný úkol. Je pravda, že dříve lidé cítili větší zodpovědnost vůči své nukleární rodině, zejména pak zodpovědnost za její udržení a přežití. Dnes máme zodpovědnosti méně, jelikož většinou nežijeme na hranici absolutní bídy a rodičům bezprostředně nehrozí, že by jejich děti mohly zemřít hlady nebo například na mor.  Můžeme si dovolit pěstovat své zájmy, cestovat, udělat si čas i sami pro sebe. Děti mohou chodit do škol, vzdělání je dostupné každému, stejně jako právo na alespoň minimální mzdu a na lékařskou pomoc. Je dobré diskutovat o současných rizikách, ale také je dobré si uvědomit, že sama skutečnost, že máme dostatek času a energie na jejich řešení, je velkým krokem kupředu dalšímu vývoji.


arienn.cz

Reference:

Goody, J. (2006). Proměny rodiny v evropské historii. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Ryanová, E. (1996) O rodičích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.